Chodím do kostela, a to mi stačí.
Toto říká mnoho lidí a myslí si, že to opravdu stačí na to, aby mohli být spaseni. Ale ono to opravdu nestačí. Protože rozhodující není to, co stačí člověku podle lidského mínění. Rozhodující je, co stanovil Bůh, jaké on dal podmínky ke spasení a jaká dal pravidla. Lidé chodí do kostela pravidelně, nebo jen občas nebo pouze o vánocích. Utiší tím jen své náboženské svědomí, ale žádný konkrétní dopad to na jejich život nemá. Bůh nikdy nic takového nezamýšlel. Bůh nikdy nechtěl, aby lidé měli náboženství, které jim nic nepřinese a v konečném důsledku je ještě připraví o spásu. Bůh jasně řekl, že člověk si nemůže žádnými skutky spasení zasloužit, nemůže je získat ani skrze obřady, rituály, příkazy ani zákazy. Bůh dal svého syna Ježíše a očekává, že ho lidé přijmou a budou žít podle jeho vedení, podle jeho slova. To ovšem vyžaduje změnu života. Některé věci je třeba opustit, jiné přijmout a aplikovat je. Ježíš byl vzkříšen, žije a je připraven každého člověka, kdo uzná jeho autoritu a vydá mu svůj život, vést a měnit. Člověk už nemůže žít dál v hříchu, v žádostech, nevázanostech, ale jeho život se dostává pod Boží měřítka. Toto je pro mnoho lidí nepřijatelné, takže raději zvolí kostelní náboženský život, kde po nich nikdo nic nechce, jejich náboženství je prázdné, k ničemu nevede a hlavně nevede do spásy. Náboženští lidé si vymysleli vlastní cestu spasení a čím více po ní jdou, tím více se vzdalují od skutečné Bohem stanovené spásy. Bůh chce intenzivně pracovat v životech lidí, měnit jejich charakter, návyky, učí je žít vírou, překonávat těžkosti a překážky na základě Božího vedení. To je soustavná činnost, kterou také můžeme nazvat přípravou na život v nebeském království po fyzické smrti. To vyžaduje neustále se podřizovat Bohu a jeho slovu a žít tak, jak chce on.