Co je to věčný život?
Bůh stvořil člověka jako nesmrtelnou věčnou bytost. V Božím plánu pro lidi bylo od začátku, že lidé budou žít věčně a nikdy nezakusí smrt. Stejně tak byl člověk stvořen jako bytost se svobodnou vůlí, čili se mohl dobrovolně a svobodně rozhodovat pro dobro nebo zlo. Bůh dal člověku mnoho dobrého, ale dal mu i jeden jediný zákaz. Člověk neměl jíst ovoce stromu poznání dobrého a zlého, protože v okamžiku, kdy by toto ovoce snědl, tak Boží příkaz byl, že člověk zemře. Bůh je dobrý a jenom dobrý, takže člověk tím, že měl každodenní vztah s Bohem, poznával dobro. Pokud by snědl ovoce tohoto stromu, nešlo by už o poznání dobra, ale o poznání zla, které člověk před tím neznal. První lidé porušili tento Boží zákaz, snědli toto ovoce ze zakázaného stromu a skutečně zemřeli. Ale tato smrt nebyla fyzická, byla duchovní. Oni ztratili věčnost, nesmrtelnost, vycházející z osobního vztahu a poznání Boha. Vypadli z Boží přítomnosti, z věčnosti do časnosti, která je omezena fyzickou smrtí. Fyzická smrt ovšem není pravá smrt, je to pouze oddělení duše od těla a přechod duše do neviditelného světa. Tady je rozhodující, jestli duše toho daného člověka opět získala během pozemského života zpátky věčnost, nebo věčnost nemá. Vzhledem k tomu, že existence duše probíhá dál, duše je nesmrtelná, nezničitelná, tak i po oddělení od těla se dostane buď na místo smrti nebo věčného života. Proto je získání věčnosti už tady na zemi tím nejdůležitějším úkolem každého člověka. Ale získat věčný život tedy znamená navrátit se opět do osobního vztahu s Bohem, protože On sám je ten věčný život a z Něj tento život vychází. Skrze oběť a vzkříšení Ježíše Krista se lze do tohoto vztahu zase navrátit. Pokud člověk uvěří v Ježíše Krista jako Spasitele a Pána a odevzdá mu svůj život, tak se člověk opět dostane pod vládu věčnosti už tady na zemi a po fyzické smrti přejde pouze na místo věčnosti, čili do nebeského neviditelného království. Naopak lidé, kteří nepřijmou ten Boží dar - věčnost v Ježíši Kristu - nevejdou ani po fyzické smrti do věčnosti, ale odejdou na místo smrti, což je věčné zatracení, odmítnutí, trvalé vyloučení z nebeského království a věčnosti. Duše takového člověka nepřestane existovat, nezahyne, ale bude už na pořád odloučena od Boha, jeho dobroty, lásky. Duše takového člověka bude neskutečně trpět v ohnivém jezeře - bude mít i nadále různé potřeby, které ale nebudou nikdy naplněny. Stačí si třeba uvědomit, jaké to je, když má člověk hlad nebo žízeň a nemůže se napít nebo najíst. Nebo když má potřebu naděje, lásky, pomoci, dobra, komunikace, přijetí, povzbuzení atd. Všechny tyto potřeby v člověku zůstanou, ale mimo věčnost nebudou nikdy naplněny, proto se bude takovýto člověk neskutečně trápit. Bezprostředně po fyzické smrti, než nastane poslední soud před Bohem, bude duše člověka, ve které nebude věčnost, umístěna do vězení - do pekla - kde zároveň probíhá trest za hříchy člověka. Peklo má různé části a různě těžké tresty podle míry hříchů každého člověka. Tady jsou lidé trestáni úplně spravedlivě. Pobyt v pekle je však dočasný do posledního soudu. Zde Bůh rozhodne o úplném zatracení pryč z jeho království, z jeho přítomnosti, z věčnosti. Proto je tak klíčové získat věčný život. Poznání Boha totiž život člověka už tady na zemi velmi změní a Bůh dá člověku velmi dobrý a kvalitní život a věčnost s Ním.